Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Poslední dobou se díky deskám ULVER a JAGGA JAZZIST téměř topím v neonových synth obláčcích, které jsou pro obě nové desky typické. Norská skupina multi-instrumentalistů tentokrát k tvorbě přistoupila zcela jinak, než se tomu stávalo v minulosti, kdy taktovku držel v ruce mozek kapely Lars Horntveth. Ten nosil i většinu nápadů a zdálo se mi, že má nad celou tvorbou kontrolu. Deska „Pyramid“ údajně vznikala tak, že se celá kapela zavřela na několik hodin v odlehlém studiu ve švédském lese. Autorský vklad je tam rozpuštěn mezi všechny členky ansámblu a vyznění je opět jiné a je velmi příjemné zjistit, že tvůrčí potenciál JAGGA JAZZIST zdaleka nemusí nést bedra jen jednoho člověka.
JAGA JAZZIST vlastně vždy překvapovali. Každá deska byla trochu ujetá a vždy jiným způsobem. Téma se současně vždy lehce zrcadlilo v názvu. Album „Starfire“ bylo kosmické. Neslo s sebou ostré hrany i nekonečnost. Občas měl člověk pocit, že tu ambient brutálně znásilňuje dubstep svázaný do kozelce. I aktuální album má téma. „Pyramid“ odkazuje k poušti, kterou je inspirováno. Na jednu stranu je klidnější, má svá minimalistická zákoutí i velkorysost. Čtyři skladby se stopáží čtyřicet minut současně mají spontánní náboj, který jsem z předchozích materiálů příliš necítil.
Album „Pyramid“ vystupuje z komfortní zóny. Změnil celý přístup kapely i styl skládání materiálu, stále zůstává ale rozpoznatelný rukopis. Nad žánry, jakými je jazzrock, fusion, ambient, psychedelie a post-rock si JAGGA JAZZIST stále uchovávají svoje vlastní severské kouzlo a všechny blízké příbuzné, kteří lámou nu-jazz do vychillovaných melancholických, ploch nechávají za sebou.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.